AD Blog

Když v lednu roku tísíci devítistého šedesátého osmého začal „obrodný proces“ bylo mě 5 let a 2 měsíce. Politika mě tudíž příliš nezajímala. To spíš stavebnice Merkur, plastová kočka, která měla místo tělíčka takovou nafukovací harmoniku a model německého děla dalekého dostřelu (hračka po tátovi, kterou jsem během experimentování zcela zničil).

Když jsem se dvacátého prvního srpna roku tísíci devítistého šedesátého osmého probudil… , ale to už jsme tu líčil , takže začnu jinak.

Předtím, než se nám dostalo bratrské pomoci od pěti spřátelených armád, se český a slovenský národ nadechl opojné vůně omezené svobody. O to horší bylo vystřízlivění. Ani ne za dva roky byla normalizace, stranické prověrky a šikana občanů, kteří nesouhlasili s ruskou okupací. Normalizační kádry si radostně přerozdělili funkce a požitky z nich vyplývajících.

Mohlo to však dopadnout jinak? Asi nemohlo, v situaci bipolárního světa jsme byli pouze maličkou zemičkou bez významu. Rusům šlo především posunout svoje základny blíže k „revanšistickému“ západnímu německu. Což se jim povedlo… . Na dvacet dva let.

Nyní mají představitelé KSČ(m) – ano, té nástupnické strany pohrobků kdysi všemocné KSČ jejíž představitelé obrazně chlebem a solí okupanty vítali, tu nebetyčnou drzost srovnávat žádost američanů o vybudování přehledového radaru v Brdech s pobytem cizích vojsk na našem území a nestydí řvát o referendum. Vypsali snad referendum před 21.srpnem 1968, když Bilak a spol. smolil zvací dopis? Vypsali referendum v době normalizace, kdy se tady rusi roztahovali jako doma? Samozřejmě, že ne. Okupační vojska pro ně byla oporou a jedinou legalizací jejich moci.

Rozdíl mezi žádostí američanů a „přátelskou pomocí“ rusů snad nejlépe vyjadřují slova mojí babičky: Přátelé nechodí na návštěvu o půlnoci a bez ohlášení..