AD Blog

Když vás ráno v 5:45 vzbudí řvoucí siréna a nacházíte se ve dvacetikilometrovém pásmu od jaderné elektrárny, neříkejte, že mírně neznervózníte. Nicméně, vyhlášení radiačního poplachu vyžaduje opakování signálu celkem 3× s minutovou prodlevou. Takže jsem se otočil a s poznámkou „blbci“ jsem hodlal pokračovat ve snění. A za minutu zase siréna! Tož se něco děje, vylézl jsem z pelechu, pozavíral okna, pustil rádio a začal hledat jódovou profilaxi (evakuační baťoh jsem hodlal poskládat vzápětí).

Naštěstí v tom okamžiku se z tlampačů ozvalo spásné „Požární poplach“, „Požární poplach“. Aha, tak někde jenom hoří, přestal jsme si instalovat nafasovanou roušku na ksicht. Pohledem okolo domu jsem zjistil, že nehoří nikde poblíž. Vypnutí rádia, úklid ochranných pomůcek a předmětů byl dílem okamžiku. Nicméně jsem už neusnul! Takhle mě děsit!

Večer jsem zjišťoval co se vlastně dělo. Hořel jakýsi sklad uhlí na okraji 10 km vzdálené obce Čučice. No, to si fakt někdo po ránu dělal prdel, ne? Tak zněl můj dotaz. Asi ano, protože v Ivančicích byl rozprášený sbor dobrovolných hasičů (je tady jenom profesionální). Dobrovolní hasiči jsou pouze v části Němčice.

Nejlépe vystihla činnost operačního důstojníka, či co to bylo zač, známá ivančická postavička pan Čamek: když nemajó hókat, tak hókajó a když majó hókat, tak zase nehókajó.

Tož tak!