AD Blog

Takže jsem se dneska brzy ráno/na přelomu noci, vrátil z Ostravy, z koncertu Bob Dylan and his band. Ten se svojí kapelou „mužů v kloboucích“ pořádá evropské turné. A zastavil se kousek ode mne, v ostravské ČEZ aréně. Z Ivančic asi 300 km. Rozjel jsem se podívat.

Nebudu popisovat, co a jak Dylan zahrál, to už učinili jiní a lépe než já. Pokusím se pouze zprostředkovat svoje pocity.

Pro mě to byl jeden z nejlepších hudebních zážitků posledních let. Na Dylana jsem nešel ani tak proto, abych slyšel konzervu hitů starých 40 let, ale kvůli tomu, čím překvapí a toho bylo vrchovatě. Prvním impulsem byl zvuk kapely. Na místě, kde jsem byl (sektor B2 ČEZ arény) bych předpokládal zahuhňané cosi. Ve skutečnosti zvuk byl kříšťálově čistý.

Dylan za celý koncert (s výjimkou závěrečného přerdstavení kapely) nepromluvil slovou a pouze zpíval.

A kupodivu to na mě působilo daleko silněji, než kdyby se mezi písničkami rozkecával o americkém imperialismu a globálním oteplování, třeba… .

Kapela hrála tak, že mistrovi nechala širokou dálnici pro jeho realizaci, které on obratně využil. V 67 letech úctihodné. Vůbec, ale vůbec mě nevadilo, že Dylan hrál na elektrické piáno a na kytaru za koncert ani nesáhl. Navíc nejsilněji na mě působily skladby, kdy basista odložil basskytaru a sáhl po kontrabasu → rytmika jako hovado. Doprovodná kytara udivovala silným a přitom kultivovaným zvukem, sólová kytara se občas pouštěla do dialogů s Dylanovou foukací harmonikou. Steel kytara, banjo a housle byly zvukomalebnými kulisami zpěvákova chrapláku.

Prostě jsem si to užíval, občas i se zavřenýma očima, dupajíce nohou do rytmu a rukou do kontra… . Taky jsem tleskal, řval a pískal. Radostí, že jsem tam, že to mohu prožívat na vlastní kůži.

A to že Dylan nezahrál Knockin' on Heaven's Door a další greates hits? No a co. Zahrál toho spoustu jiného. A moc dobře.

Třeba příště, někdy někde, zahraje i nějaký svůj starý hit. A třeba ne, co já vím?