Určité stádium, tedy spíše pocit dalšího neurčitého stádia mého života je příčinou existence tohoto blogu a bude pravděpodobně i příčinou postupně přibývajících textů v něm.
Už Jan Neruda se v padesáti prohlašoval důstojným kmetem. A tedy i já, minulé úterý v hospodě Bavax, Zlaté Moravce, Slovensko nařčený, že se stávám protivným dědkem, jsem pocítil nutnost se rozdělit s veřejností o své niterné pocity.
Ostatně být starý protivný dědek není zase tak špatné. Zapomenout na mladistvě naivní iluze o budování kariéry, nahánění samiček a moci být otevřeně upřímný (protivný) vůči všem, má v sobě docela dost sladkou porci adrenalinu, aby to uspokojilo i moje ego. Zvláště když, a to si musím přiznat, začínám trpět bambilionem nemocí a počet různých pilulek a jiných medikamentů už věru není limitně blízký k nule.
O to větší radost mi působí fakt, kdy můj druhý nejoblíbenější orgán – mozek zatím nevykazuje příznaky nějakých zasraných disfunkcí a tak dokážu vytočit své kolegy někdy až k nepříčetnosti.
Dopředu avizuji, že moje příspěvky zde budou mít charakter ultimátních rad, hodnocení dění okolo mně a osobních výlevů. Kdo to nechce číst, ať to nečte.